Výstava snímků, které nemusíte vidět: Reálné zkušenosti nevidomého s přístupností výstavy hmatových fotografií

Lukáš Hosnedl

Díky oficiální tiskové zprávě zveřejněné i zde na Pélionu, článku v Téčku nebo diskuzím na sociálních sítích už jste nejspíš slyšeli o výstavě hmatových fotografií s názvem Svět nevídaný, kterou pomocí své nové technologie reliéfního tisku vytvořila společnost Canon ve spolupráci s Czech Photo, Nadačním fondem Českého rozhlasu a v neposlední řadě také Střediskem Teiresiás Masarykovy univerzity, respektive týmem projektu Théseus.

Navzdory oficiálním materiálům a propagaci se však v řadách zrakově postižených, bohužel dokonce i v některých oficiálních médiích, o této výstavě šíří zatím spíše jen rádoby fundované spekulace, polopravdy a domněnky, většinou paradoxně od lidí, kteří zatím výstavu evidentně ani nenavštívili, nebo si ji alespoň neprošli od začátku do konce jako obyčejní řadoví návštěvníci.

V tomto článku bych se tedy coby konzultant přístupnosti výstavy chtěl podělit o své autentické dojmy ze spolupráce s Canonem, ze samotné výstavy a také z těchto vyjádření lidí, kteří u toho nebyli. Doufám, že se mi tím podaří uvést tyto nepravdy na pravou míru, navnadit vás k návštěvě výstavy a třeba o ní i vyvolat inteligentní, slušnou debatu.

Základní fakta

Výstava Svět nevídaný je od 11. června 2024, kdy proběhla její vernisáž, volně přístupná 24 hodin denně ve venkovních prostorách u budovy Fragment v Karlíně. Další faktické informace, včetně popisu trasy pro nevidomé vytvořeného Navigačním centrem SONS, najdete na její hlavní stránce odkazované výše.

Výstava měla být ve Fragmentu podle původních informací přístupná pouze do 12. srpna. Současná situace je následující: Fragment spolupráci s Canonem prodloužil, takže se výstava zatím stále nachází na stejné adrese a bude tomu tak až do konce září. Později se přesune do nových prostor ve Veselí a nakonec, od listopadu 2024, do Czech Photo Gallery v Nových Butovicích. Až k těmto přesunům dojde, budou samozřejmě aktualizovány příslušné informace na stránce výstavy, včetně zmíněného popisu trasy. Mám to předběžně přislíbeno přímo od koordinátorky výstavy.

Hmatové fotografie byly vytvořeny technologií PRISMAelevate XL na tiskárnách řady Arizona. Tuto technologii vyvinul přímo Canon, ale nikoli primárně či pouze za účelem výroby hmatové grafiky nebo tisku Braillova písma. Tyto způsoby použití představují pouze některá z možných uplatnění této technologie.

Jedná se o českou adaptaci konceptu, který Canon původně realizoval letos na jaře v Anglii ve spolupráci s RNIB (Royal National Institute of Blind People). Pro čtenáře, kteří tuto organizaci neznají, by se dalo zjednodušeně říct, že RNIB je v podstatě ekvivalentní organizací českého SONSu, respektive Únie nevidiacich a slabozrakých Slovenska, s obdobnými oblastmi působení. Nejedná se však pouze o otrocký převod výstavy do českého prostředí jedna ku jedné. České zastoupení Canonu této příležitosti využilo k tomu, aby celý koncept ještě vylepšilo a zdokonalilo.

Právě za tím účelem tedy oslovilo tým Thésea, abychom pomohli praktickou přístupnost výstavy co nejlépe odladit. Za Thésea jsem se na spolupráci jmenovitě podílel já coby nevidomý specialista na přístupnost (profesně od roku 2017; od roku 2020 se specializuji na zpřístupňování videoher, tedy audiovizuálních uměleckých děl; v době vzniku tohoto článku se připravuji na certifikaci specialisty na přístupnost webu – WAS) a Radek Pavlíček, který se digitální přístupnosti věnuje od roku 1998, mimo jiné vyučuje na Masarykově univerzitě, jako první Čech získal certifikace CPACC, WAS a CPWA od Mezinárodní asociace specialistů na přístupnost a v neposlední řadě je zakladatelem a duší právě Thésea. ☺️

O čem Svět nevídaný je a o čem není

Výstava není v žádném případě určena pouze a výlučně nevidomým návštěvníkům. Místo toho se snaží být skutečně inkluzivní a v maximální možné míře přístupná všem bez rozdílu, ideálně tak, aby vůbec nemusela řešit, kdo si to právě danou fotografii prohlíží a jestli má případně nějaký handicap. Taková míra zpřístupnění až skutečného univerzálního designu je zatím podle mého názoru u podobných uměleckých projektů naprosto unikátní nejen v České republice, ale i ve světě.

Vidící návštěvník si může každou fotografii prohlédnout (z opačné strany příslušného panelu, než kterou využijeme my coby nevidomí) tak, jak by ji vnímal člověk s vadou zraku, ale ne s úplnou ztrátou. To v praxi znamená, že každá fotografie je na panelu zobrazena s určitým barevným či kontrastním filtrem tak, aby všechny dohromady simulovaly různé typy zrakového postižení. Zároveň i vidící návštěvník si může fotografii zkusit prohlédnout hmatem a získat tak aspoň přibližnou – byť nepochybně zkreslenou – představu o tom, jak asi vnímá výtvarná díla zcela nevidomý člověk.

Pro nevidomé návštěvníky je hmatová verze každé fotografie doplněna velmi podrobným a zároveň i umělecky poutavým zvukovým popisem. Ten je možné na webu výstavy, vždy na samostatné stránce příslušné fotografie, buď přehrát přímo ve vestavěném přehrávači, stáhnout si jeho textový přepis (bohužel jen jako PDF) nebo si popis jednoduše přečíst přímo na stránce.

Tento komentář v podstatě nahrazuje nevidomému návštěvníkovi popis od vidícího průvodce, což by byl na jiných výstavách vizuálních děl jediný způsob, jak bychom jako nevidomí mohli získat alespoň nějaké informace o vystavených exponátech. Zde se však jedná od začátku o otevřeně přiznanou, záměrnou a nedílnou součást celého uměleckého zážitku. Stejným způsobem fungují například zvukové popisy u filmů nebo audioprůvodci v muzeích.

Aniž bych chtěl prozrazovat příliš mnoho, musím zde Canon pochválit za to, do jaké míry detailů při tvorbě těchto popisů zašel, aby navodil podobnou zvukovou atmosféru, jakou původní fotografie zřejmě působí vizuálně. Jsou to nejen vhodně zvolené hlasy mluvčích, kteří popis k té které fotografii načetli, ale například i ambientní zvuky. Ty zde nijak neruší, ale naopak zdařile dokreslují celý vjem, který se fotografie snaží zachytit a zprostředkovat. Osobně se domnívám, že jsou často natolik sugestivní a imerzivní, že by obstály jako plnohodnotný umělecký zážitek i samy o sobě.

Zvukový popis uvádí i důležité informace o perspektivě, ve které části fotografie se který objekt nachází nebo jak je znázorněn hmatově, jestli z reliéfu vystupuje či je do něj naopak zanořen, a tak dále. Tolik a takhle komplexních informací by z podstaty věci nebylo možné vměstnat do braillské legendy. Taková legenda by pravděpodobně vyžadovala celý druhý samostatný panel pro každou fotografii, ani tak by se na něj celý přepis komentáře v Braillu nevešel, ale především by nutnost neustále přecházet rukama mezi samotnou fotografií a její legendou rozbíjela kontinuitu, umělecký zážitek a imerzi z jejího prohlížení hmatem. Díky přítomnosti zvukového popisu je naopak možné prohlížet si jednotlivé podrobnosti fotografie v reálném čase podle toho, kterou její část zrovna nahrávka popisuje.

Samozřejmě ani návštěvníkům, kteří vnímají zrakem, nic nebrání poslechnout nebo přečíst si komentář k fotografii také a tak na ni získat doslova jiný pohled. Komentáře k fotografiím vycházejí z toho, jak je vlastními slovy popisují jejich autoři, ale opět ani zde se nejedná jen o pouhý otrocký překlad. Naopak, komentáře jsou doplněny o detaily důležité pro hmatové vnímání nevidomého návštěvníka a maximální možné porozumění tomu, co máme zrovna pod prsty, jak už jsem uvedl.

Nakonec každý komentář samozřejmě popisuje i okolnosti a pozadí vzniku dané fotografie. To jsou opět informace, které v případě této výstavy potřebuje znát každý návštěvník, jinak by jeho zážitek nebyl úplný. Přístup k nim mají všichni, stejným způsobem, a tedy i vidící. Bez těchto informací bychom prostě jen náhodně hmatali na nějaké reliéfní výstupky a netušili, o co jde. Ti z nás, kteří jsou hmatově zdatnější, zvyklí pracovat s hmatovou grafikou nebo si prohlížet hmatem třeba sochy a podobná trojrozměrná díla, by sice pravděpodobně nějaké základní tvary, jako třeba lidské postavy, rozeznali, ale ani tak by netušili, proč, kdy a kde daný snímek jeho autor vůbec pořizoval a jaké emoce a myšlenku či, chcete-li, poselství se jím snaží sdělit.
Pro ilustraci zde uvedu popisy dvou konkrétních fotografií. Mimochodem, popisy ke snímkům pořízeným ženskými fotografkami namluvila sama koordinátorka výstavy. ☺️

Alexander Nordahl: Láska

Nanna Heitmannová: Když zamrzlá zem hoří

Tyflografika versus přístupné umělecké dílo

Hmatové fotografie prezentované na výstavě nejsou tradiční hmatovou či tyflografikou tak, jak ji obvykle chápeme. Nejedná se zde o žádné vzdělávací materiály, učebnice, hmatové mapy, globusy, hmatové knihy určené k rozvoji hmatového vnímání u nevidomých dětí, plánky budov, modely historických památek a podobně. Jedná se o pokusy převést fotografie, tedy díla, která vždy byla a budou primárně vizuální, pokud možno srozumitelným způsobem do hmatové podoby. Je to stejný diametrální rozdíl už v samotném principu a filozofii jako třeba mezi audiohrou a videohrou. Tyto typy děl se budou vždycky lišit ve svém přístupu a metodě, jakou dosahují svého zpřístupnění, ale to neznamená, že by jeden byl horší nebo méně relevantní než druhý. Jsou to zkrátka jen opačné magnetické póly.

Vytvořit hmatovou reprezentaci fotografie pochopitelně není jednoduchý úkol, mimo jiné i proto, že na rozdíl od tvorby klasické tyflografiky pro převod fotografií do hmatové podoby dosud nebyly ustanoveny žádné světově uznávané standardy a postupy. Ke každé fotografii je proto třeba přistupovat individuálně, podle míry její složitosti, toho, co zobrazuje, a u kterých jejích prvků je nejdůležitější, aby jim porozuměl i nevidomý člověk tak, aby i z hmatové reprezentace fotografie pokud možno pochopil její hlavní myšlenku a případně i vnímal emoce, které se snaží vyvolávat.

Samozřejmě není možné srozumitelně hmatově znázornit veškeré možné vizuální nuance, jako jsou výrazy tváře nebo barvy. Kdyby se zde Canon o něco takového pokoušel, výsledkem by skutečně byla jen abstraktní změť reliéfních výstupků, textur a shluků bodů bez jakéhokoli smyslu a tím i možnosti jim porozumět. I zde proto bylo nutné přistoupit ke zjednodušení detailů a volbě pouze těch podstatných, stejně jako u klasické tyflografiky.
Tím chci říct, že pokud mám správné informace a správně jsem je pochopil (sám to neposoudím stoprocentně), ne každá jednotlivá drobnost, každý milimetr a každá titěrnost každé fotky, z nichž některé by mohly být i pod hmatovou rozlišovací schopností nebo by právě vedly k zahlcení představivosti nevidomého, byla při převodu do hmatové podoby skutečně opatřena reliéfní vrstvou. Tam, kde to nedává smysl nebo nefunguje, byly tedy takové detaily u fotek ponechány nehmatné. Nicméně je možné, že se v tomto názoru pletu nebo jsem něco nepochopil správně. Nevím to jistě. V takovém případě budu vděčný za jakoukoli opravu či doplnění.

Protože každá fotografie je úplně jiná a nejde prostě jen aplikovat jednu a tutéž šablonu – postup převodu do hmatové podoby – na různé fotografie, musí se nutně lišit i legenda, jak tu kterou fotografii „číst“, podle toho, které informace a jakým způsobem je právě u ní důležité předat a sdělit. Tento problém tak tvorbu hmatových fotografií staví mnohem blíž spíše filmům, divadelním představením, videohrám a jiným podobným audiovizuálním dílům než klasické – obvykle značně schematičtější – tyflografice.

Jinými slovy, když si budete prohlížet jakoukoli, třeba i značně zjednodušenou hmatovou reprezentaci původně vizuální fotografie, bude logicky v podstatě nevyhnutelné, aby vám ji někdo popsal, spíš než se pokoušet o sepsání nějaké stručné textové legendy. V opačném případě prostě a jednoduše nebudete vědět, na co saháte, i kdyby byla míra zobrazených detailů sebejednodušší a obsah hmatové fotografie sebepřehlednější.

Logickým a intuitivním řešením, které se zde nabízelo, tak bylo jednoduše vytvořit ke všem fotografiím plnohodnotný zvukový popis, srovnatelný s těmi filmovými a dostupný v kterémkoli okamžiku, takže mu můžete věnovat pozornost ve stejné chvíli, kdy si právě prohlížíte samotnou fotografii. U audiovizuálních děl, která jsem zmínil výše, jako jsou filmy nebo videohry, bývá už takové pojetí jejich zpřístupňování běžně akceptováno jako funkční, intuitivní a vyhovující řešení. Není mi tedy úplně jasné, proč by to mělo představovat problém v případě Světa nevídaného.

Tipy pro návštěvu výstavy bez průvodce

• Pokud jste zvyklí pohybovat se samostatně i na neznámých trasách podle popisu a cítíte se na to, na výstavu můžete vyrazit i zcela bez vidícího průvodce, klidně třeba ve skupině nevidomých přátel. Svět nevídaný je v tuto chvíli jediným projektem svého druhu, o kterém vím, který nevidomým návštěvníkům umožňuje a nabízí takovou míru nezávislosti. Pro mě coby samostatného a aktivního nevidomého člověka je to neopakovatelný a nedocenitelný zážitek, protože takový pocit autonomie a svobody jsem skutečně na žádné jiné výstavě nebo umělecké akci ještě nikdy nezažil. Samozřejmě průvodce mít můžete, pokud ho chcete nebo potřebujete. Pravděpodobně ho ale nevyužijete na nic jiného kromě samotné cesty a případně ještě skenování QR kódu (viz dále), pokud nejste technicky natolik zdatní. Všechny ostatní aspekty výstavy a prohlížení jednotlivých fotografií, včetně zvukového popisu, jsou totiž skutečně přístupné v takové míře, že umožňují prožít si umělecký zážitek z každé z nich opravdu samostatně, individuálně a bez vměšování druhého člověka, tak, jak by to v takových případech mělo být. Pokud budete chtít na výstavu vyrazit samostatně, nezapomeňte si pouze předem stáhnout popis trasy z jejího webu odkazovaného hned v první větě tohoto článku a důkladně se s ním seznámit.
• Pokud přijdete na výstavu podle popisu, měli byste v ideálním případě narazit holí přímo na první fotografii v pořadí, před sebou a po vaší levé straně. Když máte panel s fotografií po levé ruce, stojíte u její reliéfní části. Necháte-li si poté tento panel stále po levé ruce a budete-li pokračovat několik kroků v přímém směru, narazíte na další fotografii. Stejným způsobem byste měli bez problémů i bez průvodce najít všech 14 vystavených fotografií.
• Jak se píše na webu výstavy v instrukcích pro návštěvníky (byť uznávám, že ty se hledají trochu obtížně, zejména na mobilu), na spodní hraně všech panelů s fotografiemi najdete jakousi hmatnou úzkou kovovou lištu, u všech na stejném místě. Tato lišta obsahuje vlevo braillský popisek se jménem autora a názvem fotografie a vpravo od něj hmatný výstupek s QR kódem. Chcete-li si během prohlížení fotografie poslechnout i její zvukový popis a mít tak možnost získat o ní maximum informací zamýšleným přístupným způsobem, budete si pro každou fotografii potřebovat tento QR kód naskenovat telefonem.
  • Pokud pro vás skenování QR kódů představuje problém, nemusíte dělat ani to. Můžete si jednoduše kteroukoli fotografii rozkliknout zvlášť přímo z webu výstavy (viz dále). To je nicméně mnohem pomalejší, zdlouhavější a složitější způsob.
  • Pokud si na skenování QR kódů troufáte, nejsnáze se vám to podaří tak, že si k panelu přidřepnete, jednou rukou se dotknete části s QR kódem, abyste věděli, kde je, druhou rukou na tento výstupek položíte zadní fotoaparát telefonu a se spuštěnou čtečkou QR kódů budete telefon postupně, velmi pomalu od výstupku oddalovat, pokud možno v přímém směru a aniž byste ruku dávali výš nebo níž, dokud se QR kód nenačte.
  • Na iOS můžete QR kód naskenovat následujícím způsobem (postup pro Android můžu doplnit později, případně se o něj někdo může podělit v komentářích):
    • Otevřete ovládací centrum.
      • Na telefonech s tlačítkem plochy se nejprve dotkněte kterékoli ikony stavového řádku (signál, baterie, stav sítě a tak dále) a potom švihněte nahoru třemi prsty.
      • Na telefonech bez tlačítka plochy položte prst kamkoli na displej poblíž jeho horní hrany a pomalým plynulým pohybem táhněte dolů, dokud neuslyšíte dva vzestupné tóny. Po tom druhém prst z displeje zvedněte. Jedná se o stejný pohyb jako při gestu pro návrat z některé aplikace zpět na plochu, jen v obráceném směru.
      • Pokud se pokoušíte ovládací centrum otevřít z běžící aplikace a nedaří se vám to, zkuste to z plochy, případně otevřete aplikaci Nastavení a nabídku Ovládací centrum a zde zaškrtněte volbu „Povolit přístup v aplikacích“.
    • V otevřeném ovládacím centru klepněte na tlačítko „Čtečka kódů“ a postupem popsaným výše QR kód naskenujte. Potom už nebude potřeba klepat na nic dalšího. Jakmile bude v záběru fotoaparátu celý QR kód, telefon ho načte a automaticky provede příslušnou akci, v tomto případě otevře ve webovém prohlížeči požadovanou stránku.
      • Pokud v ovládacím centru volbu „Čtečka kódů“ nevidíte, otevřete Nastavení ➡️ Ovládací centrum a pod nadpisem „Další ovládací prvky“ klepněte na tlačítko „Vložit Čtečka kódů“. Potom to zkuste znovu.

Jak probíhala spolupráce

Koordinátorkou výstavy za Canon je Jitka Štědroňová, která je v českém zastoupení zároveň manažerkou pro diverzitu. S tou jsme také spolu s Radkem řešili většinu praktických otázek. Na tomto místě musím vyzdvihnout a zdůraznit, že veškerá domluva probíhala naprosto hladce a bezproblémově a všechny naše připomínky a postřehy Canon vždycky rychle zapracoval, byť ne pokaždé to bylo možné úplně stoprocentně.

Na Jitku Štědroňovou najdete zároveň kontakt na stránce výstavy pro případ, kdy chcete jako návštěvník poskytnout zpětnou vazbu k její přístupnosti. Opět, neznám mnoho jiných projektů a ani jeden umělecký, které by projevovaly takovou míru zájmu o návštěvníka a umožňovali zpětnou vazbu poskytnout takhle snadno a přímočaře.

Na úplném začátku jsem ke spolupráci přistupoval velice skepticky, a mám-li být upřímný, dokonce jen jako k otravné pracovní povinnosti. Na základě předchozích zkušeností s mnoha rádoby senzačními projekty, ze kterých buď nakonec nic nebylo nebo které v praxi nefungovaly – neplnily svůj účel a pro nevidomého byly úplně k ničemu – jsem vzhledem k marketingovému názvu výstavy (ten musel zůstat zachován ve shodě s anglickým originálem) a tomu, jak mi byla celá myšlenka podávána, neměl důvod očekávat, že v případě zrovna této výstavy bude moje zkušenost jiná. Nicméně jsem byl i tak rozhodnutý odvést svoji práci co nejlíp, už jen proto, že jsem nechtěl být podepsaný pod výsledkem, který by přístupný a v praxi použitelný nebyl.

Jitka Štědroňová mě ovšem rychle ujistila, že skeptický přístup máme společný, že právě ten byl pro český Canon motivací vytvořit tuto verzi výstavy tak, aby opravdu fungovala a byla pro nevidomé přístupná a hlavně zajímavá, a že se osobně ve své práci snaží vždy řídit známou zásadou „nothing about us without us“, tedy doslova „nic o nás bez nás“.

O úvodní konzultaci se jako u jiných našich zakázek postaral Radek. S kolegy z Canonu prodiskutoval koncepční věci, upozornil je na potenciální rizika a slepé uličky a poskytl i nějaká obecná doporučení, co bude potřeba při zpřístupňování výstavy určitě ohlídat (například nutnost opatřit fotografie pro potřeby nevidomých návštěvníků výstižnými a relevantními popisy). Protože je i Radek aktivním zastáncem zásady „nothing about us without us“, dále už to bylo na mně. ☺️

V první řadě mi tvůrci výstavy osobně na showroomu ukázali několik vybraných fotografií, které byly tou dobou už vytvořené. Výběr konkrétních použitých fotografií byl dalším aspektem výstavy, který musel zůstat stejný jako originál, tedy pevně stanovený centrálou Canonu, spolu se samotným názvem. Potřebovali jsme ověřit a shodnout se, že fotografie jsou tak, jak jsou znázorněny hmatově, skutečně pro nevidomého srozumitelné a vnímatelné, tedy že dokážu podle popisu najít a rozeznat, na co se takříkajíc dívám.

Beze všech pochyb se mi potvrdilo, že použitá technologie vyhovuje účelu tvorby hmatových fotografií dokonale, míru detailnosti snímků se podařilo vystihnout právě tak akorát, aby byly pro nevidomého fascinující, obohacující a zajímavé, ale zároveň ne zahlcující, a že tedy fotografie vytvořené právě touto technologií a tímto způsobem v praxi skutečně fungují skvěle. Jestli se právě na tomto aspektu výstavy, tedy jak moc mají být fotky detailní, podílel RNIB, pak zde svou práci odvedl perfektně.

Popisy fotografií ale v první verzi byly pouze přeloženy z angličtiny a musím říct, že vyhovující a dostatečně návodné opravdu nebyly. Snad je to proto, že se mi k původní anglické verzi výstavy podařilo dohledat pouze vyjádření takových nevidomých ambasadorů a konzultantů, kteří dříve viděli a o zrak přišli v průběhu života. Je zřejmé, že člověk, který někdy v minulosti mohl nějakou fotku skutečně vidět očima, si i později, když už zrak ztratil, dokáže představit detaily, prostorové souvislosti, perspektivu a další aspekty fotografie, i když si v budoucnu nějakou další prohlíží pouze hmatem, aniž by mu je někdo musel vysvětlovat. Člověk, který je nevidomý od narození, respektive jehož zrakové postižení je natolik závažné, že si zkrátka nikdy žádnou fotku zrakem prohlížet nemohl, takovou vizuální představivost jednoduše nemá.

Proto bylo nutné popisy v české verzi výstavy dost významně rozšířit a doplnit právě o informace důležité pro člověka, který nikdy žádnou fotografii zrakem vnímat nemohl, jako kde přesně se který předmět na fotce nachází, jaký má tvar, jak je velký a tak dále. Zjednodušeně řečeno, v původní anglické verzi popisy prostě jen informovaly o tom, co na fotce je, ale už nenabízely žádnou legendu, žádná vysvětlení, doplnění a instrukce pro nevidomého návštěvníka, aby dokázal fotografii porozumět a interpretovat ji.

Podobná potíž byla s braillskými popisky pro jednotlivé fotografie (jméno autora + název fotky). Neptal jsem se, odkud bral Canon podklady pro vytištění jejich první verze, protože to nebylo důležité; důležité bylo dostat je do čitelné podoby. První verze popisků totiž byla v podstatě opět jen shlukem nečitelných bodů jen vzdáleně připomínajících Braillovo písmo, protože nerespektovala standardní rozteč mezi jednotlivými body a písmeny ani zavedenou velikost mezery mezi slovy. Místy byly jednotlivé body až příliš blízko u sebe, jinde naopak až moc daleko, takže se nedalo poznat, jestli ještě patří do stejného písmene nebo dokonce slova.

S Radkem jsme na to několikrát poukázali a dodali jsme specifikaci standardů pro braillský tisk. Výsledkem záhy byly tři nové verze prototypových popisků, tentokrát se lišící už pouze v tloušťce (výraznosti či chcete-li hrubosti) jednotlivých bodů. Ta třetí a nejvýraznější z nich už byla pod prsty až fyzicky nepříjemná. Nicméně i ta byla bez potíží čitelná, stejně jako druhé dvě méně výrazné verze, protože tentokrát už byla specifikace braillského tisku dodržena doslova do puntíku. ☺️

Samozřejmě jsme probrali i to, jestli samotná filozofie výstavy bude v praxi fungovat dostatečně přístupně, tedy jestli scénář, kdy návštěvník přijde, najde panel, přečte si jeho popisek, naskenuje QR kód a pak už si jen bude prohlížet zobrazenou fotku v kombinaci s vysvětlujícím zvukovým popisem, zajistí dostatečně univerzální a inkluzivní design.

Nakonec zbývalo už jen přesvědčit Canon, aby se vzdal svého původního, byť dobře míněného doporučení, že zcela nevidomí návštěvníci mají chodit na výstavu pouze s průvodcem. Chápal jsem, že nebylo v možnostech Canonu zajistit průvodce na místě, třeba i jen na vyžádání, a převzít zodpovědnost za bezpečnost návštěvníků v případě, kdy by dorazili sami. Zde jsem se ale vyjadřoval velice razantně v tom smyslu, že takový postoj by byl velmi krátkozraký a prozaicky by to byla škoda, protože by hned na první dobrou mohl odradit ty nevidomé, kteří jsou natolik aktivní, že právě nějakou uměleckou akci, na kterou by průvodce nepotřebovali, dlouho hledali a vyhlíželi, a zatím víceméně marně.
Každý člověk, který se pohybuje v terénu, přebírá zodpovědnost za vlastní bezpečnost převážně sám na sebe. Navíc kdyby byla výstava sice propagovaná jako natolik přístupná a inkluzivní, že je vhodná i pro úplně nevidomé, ale zároveň by druhým dechem doporučovala, aby ji právě nevidomí navštěvovali pouze s průvodcem, nijak by se minimálně ve své sebeprezentaci a rétorice nelišila právě od těch projektů, které se dříve pokoušely o něco podobného a vylámaly si na tom zuby.

Když jsme se pochopili a shodli i v této poslední zásadní otázce, mým závěrečným úkolem bylo ještě zrevidovat a doplnit instrukce pro návštěvníky na webu výstavy. Zejména – abychom mohli dosáhnout ideálu, že kdo chce, může přijít i bez průvodce – jsem Canonu doporučil právě Navigační centrum SONS, aby popis trasy do Fragmentu vypracovalo. Tuto službu a tento aspekt přístupnosti jsem tak delegoval na povolané odborníky zase v této oblasti, čímž jsem svou práci považoval za ukončenou a odvedenou v uspokojivé kvalitě, která splňuje i moje vlastní perfekcionistické nároky. ☺️

Co by se ještě dalo zlepšit

Bohužel, nikdy nic není stoprocentně dokonalé a bez poskvrnky, ani projekty, které vytvořili samotní nevidomí, takže i v případě Světa nevídaného stále zůstává několik drobností, které by si ještě rozhodně zasloužily nápravu; už jenom proto, že není dobré usínat na vavřínech a vždycky je co zlepšovat. A nemyslím tím marketingový a poněkud bulvární název „Svět nevídaný“. Ten beru jen jako drobné nutné zlo. ☺️

Na většinu nedostatků, které zde uvedu, už jsem opakovaně upozorňoval, prozatím bez výsledku. Nepovažuji je za natolik katastrofální, aby měly nějak zásadní vliv na přístupnost výstavy, vaši schopnost si ji užít nebo moji ochotu se k ní nahlas a hrdě hlásit a všem ji veřejně doporučovat. I tak nicméně doufám, že třeba i díky tomuto článku na nich Canon nakonec ještě zapracuje.

• Na internetu se objevil postřeh v tom smyslu, že popis trasy není dostatečně názorný. Plně připouštím, že to tak může být, prostorová orientace a samostatný pohyb každého z nás je ryze individuální záležitost a každý jsme na tom v tomto ohledu výrazně jinak. Já jsem pro jeho vznik udělal, věřím, maximum, když jsem Canonu doporučil službu poskytovanou přímo zastřešující organizací zrakově postižených, která konkrétně za účelem tvorby popisů tras vznikla. Jestli by se nedalo udělat ještě víc pro to, aby byl popis srozumitelnější, například oslovit některého instruktora prostorové orientace a samostatného pohybu, aby trasu prošel a popis zrevidoval, to už je v tuto chvíli na zvážení samotného SONSu, který popis vytvořil.
• Další internetový postřeh od stejného autora byl formulován v tom duchu, že skenování QR kódů je příliš složité a že by přístup ke zvukovým popisům měl být zajištěn technicky jednodušším způsobem, třeba fyzickým tlačítkem na samotném panelu, které by popis začalo přehrávat. Tento nápad je bohužel irelevantní, protože panely neobsahují žádnou elektroniku. Jsou to pouze kovové desky, z jedné strany opatřené reliéfním tiskem a z druhé strany černotiskem. Přidání toho, co se z uživatelského pohledu jeví jako jediné tlačítko, tím pádem jako jednoduchá věc, by ve skutečnosti znamenalo nutnost osadit panel nějakou základní deskou a procesorem, reproduktory, paměťovým úložištěm, v ideálním případě ještě sluchátkovým jackem a dalšími tlačítky pro ovládání hlasitosti a přetáčení dopředu a zpátky, a teprve až nakonec tímto kouzelným přehrávacím tlačítkem, to celé krát 14. Osobně jsem pevně přesvědčen, že i při implementaci přístupných řešení je zapotřebí škálovat. V některých případech není nemístné přenést určitý podíl na tomto zpřístupnění na samotné uživatele, obzvlášť v tomto případě, kdy je poměrně logické předpokládat, že nevidomý, který dorazil na výstavu hmatových fotografií, bude pravděpodobně majitelem chytrého telefonu s odečítačem obrazovky. Naopak taková úprava, jakou doporučuje tento návrh, by realizaci celé výstavy významně zkomplikovala jak časově, tak i finančně. Vhodnost finálního řešení je vždy nutné posuzovat individuálně vzhledem k jeho efektivitě a přínosu. Zde by byl uživatelský komfort oproti QR kódům sice možná vyšší, ale, slovy legislativy, jednalo by se nepochybně o nepřiměřenou zátěž.
  • V instrukcích pro návštěvníky, zobrazených na hlavní stránce, by v ideálním případě mělo být uvedeno, jak poslepu (s odečítačem) na iOS i Androidu naskenovat QR kód, právě pro ty případy, kdy nevidomý návštěvník výstavy není natolik technicky zdatný, jak dokládá uživatelský postřeh, který jsem rozebral v předchozím bodu. Toto doplnění textu instrukcí jsem Canonu samozřejmě nabízel také, zatím bez odezvy. Aby natolik detailní a technicistní instrukce „nerušily“ ostatní, vidící návštěvníky, nebylo by nic těžkého vyčlenit je dalším podnadpisem v sekci s instrukcemi, příslušně nižší úrovně. Pokud by tedy nadpis s instrukcemi byl například druhé úrovně (<h2>), jak by v tomto případě měl být (viz dále), pak by instrukce pro naskenování QR kódu s odečítačem měly být uvozeny nadpisem 3. úrovně (<h3>), s textem v duchu „Jak naskenovat QR kód s odečítačem obrazovky“. Návštěvníkům, kteří nic takového nepotřebují a kteří potažmo ani nemusí vědět, co to nějaký odečítač obrazovky je, by tak bylo jasné, že tohle asi nebude relevantní instrukce pro ně. Za mě win win. ☺️
• I samotný web výstavy je stále problematický v několika ohledech, které mohou bohužel jeho prohlížení poměrně významně znepříjemňovat, z hlediska časové náročnosti i uživatelského komfortu, a to zejména v terénu z mobilu nebo technicky méně zdatným uživatelům. Je reálné očekávat, že nevidomý návštěvník výstavy bude vybaven ozvučeným telefonem, ale už méně reálné, že si s sebou extra kvůli výstavě vezme kromě telefonu navíc i klávesnici, obzvlášť pokud ji běžně nenosí. Bohužel jsem neměl možnost zkonzultovat celý web výstavy před jejím otevřením, protože až do 11. června nebyl kompletní. Další nešťastnou skutečností je, že v tomto ohledu má české zastoupení Canonu poměrně svázané ruce. Prý nemohou provádět žádné obsahové, vzhledové, funkční ani strukturální změny bez schválení od centrály, která má web v gesci a operuje v Indii… V den zveřejnění tohoto článku se tedy na webu stále nacházejí následující problémy, které mohou mít negativní dopad na jeho (ne)přístupnost nebo uživatelský zážitek při jeho prohlížení:
  • Na většině podstránek výstavy neodpovídá titulek stránky (<title>) nadpisu hlavní oblasti (<h1>).
  • Autor i předchozích diskutovaných podnětů upozorňuje, že cookie lišta prý překáží v používání webu a obtížně se jí zbavuje slabozrakým uživatelům. To bohužel ze své pozice neposoudím, nicméně po zkušenostech z většiny současných webů na českém i zahraničním internetu bych se tomu vůbec nedivil. V případě webu Canonu a z pohledu uživatele odečítače bez zrakové kontroly ovšem musím říct, že je zde cookie lišta implementovaná překvapivě vhodně a neinvazivním způsobem, takže minimálně pro cílovou skupinu úplně nevidomých dokonce i naplňuje literu zákona. Pokud je nicméně invazivní z pohledu slabozrakého nebo vidícího uživatele v tom smyslu, že brání v interakci s webem, dokud není odbavena, pak se rozhodně jedná o validní upozornění na nedostatek v přístupnosti, který by měl být odstraněn. Více viz část „Lišta pro cookies, k nimž je nutný souhlas s uložením“ na této stránce.
  • Stránky jednotlivých fotografií jsou až příliš komplikované nesouvisejícími informacemi, jako jsou například odkazy na všechny ostatní fotografie, nejrůznější ilustrace a celá rozsáhlá šablona webu před i za popisem právě rozkliknuté fotografie. Mnohem praktičtější by pro zcela nevidomé návštěvníky bylo, kdyby QR kódy u fotek odkazovaly na výrazně zjednodušené verze stránek mimo strukturu webu (jakousi terénní přístupnou verzi, standardními odkazy nedostupnou z hlavní stránky výstavy), kde by se nacházel v podstatě jen statický text a přehrávač, bez jakýchkoli odkazů, obrázků či dalších textů. Toto řešení jsme s Radkem navrhovali opakovaně, bohužel to prý opět neprošlo kvůli centrále (viz výše). Na druhou stranu, ruku na srdce, stránka, na kterou se dostanete naskenováním QR kódu, přece jen není ani v terénu a na mobilu až tak nepřístupná (alespoň s odečítačem). Stačí jen najít první nadpis od začátku stránky a pak švihnout několikrát doprava až na tlačítko Play.
  • Přehrávač zvukového popisu, společný na stránkách všech fotografií, nemá ovládací prvky lokalizované do češtiny. Jedná se pravděpodobně o externí komponentu, kterou přímo český Canon pro účely výstavy nevytvářel in-house. Já nicméně věřím, že těm pár anglickým výrazům, jako je play, pause, mute nebo volume, by měl rozumět snad každý.
  • Nadpis „Instrukce pro návštěvníky“ na úvodní stránce výstavy není skutečným HTML nadpisem (<h2>)! To může představovat skutečný problém, zejména na mobilu, protože se mezi ostatním balastem (viz dále) extrémně obtížně hledá. Rychlá navigace po nadpisech, která by nám umožnila najít instrukce doslova během několika vteřin po načtení stránky, kdyby byl nadpis správně vytvořen, nám zde bohužel nepomůže. Pomůže pouze vestavěná funkce odečítače (nikoli prohlížeče) pro vyhledávání textu. Na úvodní stránce výstavy tedy vyhledejte výraz „Instrukce pro návštěvníky“ a čtěte od prvního nalezeného výskytu. Zdůrazňoval jsem, že pokud nic jiného na webu, aspoň tento nedostatek by měl být promptně napraven. Evidentně zde jen správce obsahu Canonu, který tyto instrukce na web vkládal, neví, proč je z hlediska přístupnosti důležité používat skutečné nativní HTML nadpisy, ne jen texty zobrazené větším nebo tučným písmem. To není jeho chyba, ale spíš chyba vzdělávacího systému, který dopouští, že člověk, který je přijat na pozici content editora (správce obsahu – toho, kdo na web vkládá a spravuje na něm samotný obsah), tato důležitá pravidla přístupnosti nezná. Tímto na to tedy zdvořile, ale i se vší naléhavostí, upozorňuji ještě jednou.
  • Jak už jsem psal výše v části O čem Svět nevídaný je a o čem není, statické přepisy popisů fotografií jsou sice dostupné ke stažení, ale bohužel jen v kontroverzním formátu PDF, který je minimálně z hlediska přístupnosti extrémně nevhodnou volbou. Naštěstí bychom se coby nevidomí návštěvníci výstavy nikdy neměli dostat do situace, kdy bychom tyto přepisy reálně potřebovali, protože přehrávač popisů ve zvukové podobě i jejich text přímo v obsahu stránky by měly být za všech okolností přístupné dostatečně, a to i v terénu. Na druhou stranu je zároveň pravdou i to, že minimálně v prohlížeči Safari na iOS jsou s VoiceOverem tato PDF čtena i tak velice srozumitelně, jen v tomto případě, na rozdíl od čtení popisu přímo na stránce, přicházíme o veškeré řádkování a formátování textu.
    • Odkazy na stažení těchto přepisů uvádějí na konci v závorce i informaci o typu souboru a jeho velikosti, například „audio, 120 mb“. Tento nedostatek bych neoznačil v pravém smyslu slova za bariéru v přístupnosti, ale spíš za mystifikaci uživatele a další nepochopení na straně správce obsahu. Podle doporučení pro přístupnost webového obsahu je sice správně uvádět u přímých odkazů na stažení souboru v závorce typ a velikost tohoto souboru, ale zde odkazy vedou na textové soubory PDF, které jsou rozhodně menší než v příkladu použitých 120 mb a podobně, a nejsou to audio soubory.
  • Vyznat se v seznamu vystavených fotografií je z hlavní stránky výstavy už trošku složitější, ať už na počítači nebo na mobilu. Z pohledu odečítače (na úrovni zdrojového kódu) je stránka rozdělená na tři různé carousely (galerie, sady) fotografií. Různé fotografie se opakují ve všech třech, každou z těchto sad čtou odečítače jinak a každá má vlastní problémy s přístupností.
    1. První sada v pořadí je nevidomým nejméně užitečná, neobsahuje ani všechny fotografie a zároveň nejvíc překáží v pohybu po stránce. Každá fotka v této sadě se totiž skládá z několika prvků, přes které musíme s odečítačem postupně lineárně přejít, což je zejména na mobilu při švihání z jednoho prvku na druhý opravdu extrémně otravné a nešikovné: Nic neříkající odkaz s programovým textem „Image link“ (společný pro všechny fotky v sadě), nadpis s dalším generickým odkazem „Image title“ (opět společný pro všechny fotky v sadě), teprve poté textový odstavec, který už se i z pohledu odečítače liší podle fotky, a nakonec opět pro všechny fotky stejný odkaz „Zjistit více“. Ani u jednoho z těchto tří typů generických odkazů přitom nedokážeme jednoznačně identifikovat, který vede na kterou fotku, a co hůř, nadpisy, které obsahují odkazy typu „Image title“, jsou druhé úrovně (<h2>), takže nám opravdu nesmírně překážejí při procházení stránky. Nicméně, protože tato sada fotek není uzavřena v seznamu položek (<ul>), nemůžeme ji ani jednoduše přeskočit, jedině navigací po tlačítkách. Na konci sady se totiž nacházejí dvě tlačítka, která odečítače čtou jako „Previous slide“ a „Next slide“, jak je u webových prvků (komponent) tohoto typu obvyklé.
    2. Druhá sada fotek je ta, kterou nevidomým doporučuji a sám ji jako jedinou používám, protože je pro nás nejpřístupnější. Začíná nadpisem druhé úrovně (<h2>) s textem „Galerie světa nevídaného“, pod výše zmíněnými tlačítky „Previous slide“ a „Next slide“ na konci předchozí nepřístupné sady. Nejrychlejším způsobem, jak se k této přístupné sadě dostat, je po načtení stránky najít první nadpis na stránce, potom se navigací po tlačítkách přesunout na tlačítko „Previous slide“ nebo „Next slide“ a odsud opět najít další nejbližší nadpis. To znamená, že když víme, jak na to, můžeme se k tomu, co hledáme, hned po načtení stránky dostat doslova třemi stisky klávesy, respektive gesty na mobilu. V této sadě najdeme všechny fotky výstavy, tentokrát opravdu krásně přístupným a přehledným způsobem, protože se každá skládá jen ze dvou prvků: Odkazu uvnitř nadpisu, který jasně uvádí pouze název díla a jméno jeho autora, a krátkého textového odstavce pod tímto nadpisem, který dílo stručně popisuje. Bohužel, nadpisy uvnitř této sady jsou také druhé úrovně (<h2>), přestože v tomto případě by z hlediska přístupnosti a logického členění nadpisové osnovy mělo jít o nadpisy 3. úrovně (<h3>). To znamená, že nikde na stránce nemůžeme využít jemnější navigace po jednotlivých úrovních nadpisů, protože stránka toto členění nnerespektuje. Dále je tato pro nás jediná použitelná sada fotek sice v principu správně umístěna do HTML seznamu (<ul>), ale přístupnost, přehlednost a efektivita tohoto seznamu je poté narušena tím, že se ve skutečnosti nejedná o jediný seznam, ale o tři seznamy, kde v prvním je fotek 6, ve druhém 4 a v posledním zbývajících 5. Přirozený tok seznamu je totiž na dvou místech násilně přerušen citacemi nevidomých návštěvníků původní anglické verze výstavy. Po prvním seznamu šesti fotek je to citát nevidomé (osleplé) YouTuberky, novinářky a módní influencerky Lucy Edwards, která je ve světě poměrně známá i mimo komunitu nevidomých. Možná byla i konzultantkou přístupnosti výstavy za RNIB (viz jak moc, respektive málo detailní popis stačí osleplému člověku a jakou úroveň detailů potřebuje nevidomý od narození), ale to se mi dohledat nepodařilo. Mezi druhým a třetím seznamem je to pak citace Iana Trehernea, nevidomého fotografa, jehož jedna fotografie je ve Světě nevídaném také vystavena. Teprve teď, když tento bod sepisuji, mě napadá, že poté, co si najdeme první nadpis od začátku stránky, se na tuto pro nás vhodnou sadu fotek můžeme dostat i prostým vyhledáním nejbližšího následujícího seznamu.
    3. Ani poslední, třetí sada fotek nám moc nepomůže, protože v ní jsou pro změnu zahrnuty jen čtyři vybrané, zřejmě promo fotky od čtyř světově proslulých fotografů. Aspoň není tak nepřístupná a tím pádem nepřekáží tolik jako ta první. Přestože se i v tomto případě jedná o tzv. carousel, třetí sada fotek obsahuje jen čtyři srozumitelné, unikátní odkazy. Ani v tomto případě, což mají první a třetí sada opět společné, nejsou fotky uspořádány v seznamu (<ul>).

Od nás i odjinud 86: Z Téčka se stává slepecký Blesk

Jak mnozí z vás jistě vědí, 27. srpna 2024 vyšel v Téčku o výstavě článek. Bohužel, přestože obviňuje ostatní žurnalisty, na které se odkazuje, z absence vyjádření kohokoli zrakově postiženého, sám se neohroženě dopouští stejného nešvaru. Proto bych se v této části chtěl k tomuto extrémně neobjektivnímu, zavádějícímu a manipulativnímu článku vyjádřit aspoň zpětně, když mi taková možnost nebyla nabídnuta před jeho zveřejněním.

Nejradši bych zde uvedl celý text článku, aby i čtenáři, kteří si Téčko nepředplácejí, mohli sami podrobně posoudit rétoriku a faktickou správnost textu, ke kterému se chci vyjadřovat. Nicméně, protože Téčko je placené periodikum, nechci se, na rozdíl od něj, dopouštět nekorektního jednání. Budete se tedy bohužel muset spokojit jen s vybranými citacemi, na které chci reagovat, a případně se k celému textu článku dostat svépomocí.

Většinu zavádějících zkratek, generalizací, polopravd, opomenutí a nešvarů, kterých se Téčko, respektive Jan Šnyrych dopustil, už jsem v dřívějších částech vyvrátil, aniž bych se jimi musel přímo zabývat. Teď bohužel musím zareagovat ještě na ty zbývající. Celý článek je totiž tak konfrontační, arogantní, ignorantský, absurdní a tragikomický zároveň, že mi z toho zůstává rozum stát.

„Od nás i odjinud 86: Svět nevídaný a nevidomí neslyšení“

Organizace, jako je SONS, tedy zastřešující organizace (nejen) zrakově postižených, mají za úkol nejen zastupovat zájmy své cílové skupiny, ale také ji reprezentovat (a bohužel i prezentovat) ve veřejném prostoru, pokud možno důstojně. Takhle bulvární titulek je sám o sobě, vzhledem k tomu, že víme, že to není pravda, natolik nedůstojný, až je tomu těžké uvěřit. Pokud se někdo ve svém textu naváží do práce jiných žurnalistů, měl by si dávat o to větší pozor, aby se sám vyvaroval toho, co napadá. Možná nejsem pro páně Šnyrychovy účely dost nevidomý. 😊 Vzhledem k tomuto způsobu veřejného vystupování, který není u SONSu ničím novým, je myslím pochopitelné, že se osobně necítím touto organizací ani v nejmenším zastupován či reprezentován.

„Informace o akci proběhly mnoha médii, jmenujme například servery Pražský deník, Marketing a média, Pestrá Praha nebo E15. A co mají všechny tyto informace společného? To, že ani v jednom z článků mezi reklamně laděnými prohlášeními zejména zástupců společnosti Canon není jediné vyjádření někoho zrakově postiženého, tedy těch, pro které se tato akce údajně pořádá. Nikde není ani slovo někoho nevidomého, který by řekl, že je skvělé, že konečně díky reliéfní úpravě může hmatem vnímat zachycenou lhostejnost ve výrazu chlapce k výbuchu sopky v Papui Nové Guineji nebo jak velryba v moři opětuje rybáři v lodi jeho pohled. Informace o akci pro zrakově postižené bez jakéhokoli zájmu o její vnímání ze strany zrakově postižených budí dojem, že se zde zrakově postižení stávají jen prostředkem, přes který si společnost Canon buduje svůj marketing.“

Zde dávám Téčku plně za pravdu v tom, že informace o výstavě proběhly mnoha médii. Schválně si ale zkuste všechny čtyři odkazované články přečíst.

• Hned první článek začíná videem, ve kterém jsem jasně a zřetelně vidět i slyšet já právě s Jitkou Štědroňovou v den vernisáže výstavy, doslova několik minut před jejím oficiálním zahájením. Jsme zde zachyceni v okamžiku, kdy jsme společně dorazili na výstavu, přímo k prvnímu panelu s fotografií, do kterého na videu ťukám holí a poté na něm hledám QR kód, a ještě na poslední chvíli spolu konzultujeme právě srozumitelnost popisu trasy a vhodnost umístění jednotlivých panelů z hlediska přístupnosti. Signály, které tak Téčko vysílá tímto ignorováním skutečností, které se mu nehodí do krámu, tedy chtě nechtě musím vnímat jako útok na Thésea, respektive soustavné, dlouhodobé znevažování naší práce a ignorování našich výsledků pštrosím způsobem strkání hlavy do písku. Znamená zde snad hyperbola „nevidomí neslyšení“ ve skutečnosti „ti, kdo to konzultovali, nám nejsou dost dobří“? Jinak si to totiž neumím vysvětlit.
• V ostatních třech článcích, na které Téčko odkazuje, je řada informací společná, zopakovaná jen mírně odlišnými slovy. Mezi těmito společnými informacemi však vystupuje do popředí zejména skutečnost, že všechny tři výslovně uvádějí zapojení Světlušky – Nadačního fondu Českého rozhlasu – a Střediska Teiresiás. Dokonce jsou zde konkrétně citováni Radek pavlíček a Gabriela Drastichová, tehdy ještě ředitelka Světlušky. Zřejmě tedy Světluška, Teiresiás a potažmo ani RNIB nejsou podle Téčka dostatečně fundované organizace. ☺️
• Poslední, čtvrtý článek kromě výše uvedeného přidává ještě navíc černé na bílém i moje jméno coby konzultanta pro přístupnost výstavy.

Články, na které zde šéfredaktor Téčka záměrně, vědomě odkazuje s tím, že si je vybral na podporu své teze, že tato výstava vznikala jako mnohé projekty před ní o nás bez nás, tuto tezi samy dost jednoznačně popírají. Nemohu se tak nezeptat, jestli byť i jen jeden z těchto článků vůbec četl. Zároveň se ptám, proč neodkázal například na článek přímo na stránkách Světlušky, kde už jsem výslovně citován i já, nebo proč se minimálně neopřel (odkazovat na celý článek by v tomto případě bylo kontraproduktivní) o rozhovor se mnou pro portál Kondice.cz, kde se o spolupráci na výstavě také bavíme, byť až ke konci a spíše okrajově.

„Proč v žádném z článků není prezentován názor někoho zrakově postiženého? Je to chyba žurnalistů?…“

Ano, k pochybení žurnalisty zde došlo, ovšem výhradně na straně Téčka. Zároveň odkazované články těžko mohly citovat někoho z řad samotných zrakově postižených návštěvníků, když všechny vyšly pouze v odstupu několika dní od zpřístupnění výstavy veřejnosti a žádné z periodik zrakově postižených o výstavě tehdy ještě neinformovalo. Prozaicky řečeno, když v době, kdy tyto články vycházely, pravděpodobně ještě nikdo nevidomý neměl možnost výstavu navštívit, protože o ní ani nevěděl, těžko se k ní mohl vyjádřit ve veřejném prostoru…

„Reliéfní fotografie vyrobené technologií Canonu jsem měl letos příležitost vidět na veletrhu SightCity. Po technické stránce byly opravdu velmi dobře provedeny. V nadšení z úžasných technologických možností ale jejich tvůrci zapomněli na základní principy tyflografiky, a sice na nutnost velkého zjednodušení, eliminaci méně podstatných detailů, větší schematičnost nebo potřebu zachycovat objekty z perspektivy, ze které budou hapticky srozumitelnější. Domnívám se, že právě tyto principy jsou v rozporu s tím, co dělá fotografie fotografiemi uměleckými, a právě proto nelze fotografii zprostředkovat hmatem. Nakonec, když se podíváme, jaká tyflografika se u nás produkuje organizacemi, které se jí, troufám si říct, na odborné úrovni věnují (Teiresiás, ELSA, SONS), najdete např. plánky železnic, mapy států, podoby emotikonů, ale rozhodně ne hmatové reprodukce světových výtvarných děl či fotografií. A není to jen tím, že tyto organizace nedisponují sofistikovanou technologií Canonu, ale právě možnostmi hmatového vnímání, které jsou prostě jiné než možnosti vnímání vizuálního.“

Na SightCity jsem já nebyl, takže nevím jistě, jestli zde Canon prezentoval tytéž fotografie, které si může kdokoli prohlédnout na Světě nevídaném, nebo prostě jen nějaké fotografie vytvořené touto technologií. Otázkou také zůstává, pokud to skutečně byly fotografie z výstavy, jestli byly prezentovány i se zvukovým popisem, který k nim v tomto případě nutně neoddělitelně patří. Vzhledem k tomu, že SightCity se konalo v polovině května a výstava byla instalována až 11. června, vím nicméně jistě, že tou dobou ještě popisy fotografií prezentovaných na výstavě nebyly ani zdaleka dotaženy do své současné finální podoby. Je zajímavé, nicméně opět ne překvapivé, že SightCity Janu Šnyrychovi za návštěvu stálo, ale samotná výstava, o které chce informovat, už zřejmě ne.

Nakonec bych chtěl každého, kdo zaměňuje tyflografiku (vytvořenou od začátku záměrně a primárně pro nevidomé) s (audio)vizuálními díly, která byla nevidomým zpětně zpřístupněna teprve po svém vzniku, vyzvat, aby si přečetl příslušnou část tohoto článku, která tento rozdíl vysvětluje doufám dostatečně srozumitelně.

„Myslíte si, že je vizuální vjem z takového díla zprostředkovatelný hmatem? Vaše reakce můžeme zveřejnit v příštím Téčku.“

Táže se redakce rádoby shovívavě, ve skutečnosti přezíravě v samém závěru, aniž by se dotázala těch, kteří u toho byli a měli by k tomu co říct, hned v úvodu. Ano, myslím si, že i vizuální vjem z takového díla je zprostředkovatelný hmatem, děkuji za optání.

Summa summarum – spíchnout horkou jehlou v pár minutách takhle tendenční, dezinformační a kritický článek bez vlastní fyzické návštěvy samotné akce nemá s kvalitní žurnalistikou nic společného. Až dosud jsem se domníval, že si předplácím seriózní, respektované a odborné médium, byť určené pro úzkou cílovou skupinu, jehož zájmem je informovat k věci, korektně a fakticky správně, a ne bulvár. Tento článek je totiž natolik jednostranný a zaujatý, že by se za něj skutečně nemusel stydět ani jakýkoli clickbait typu Blesku.

Od skepse k nadšení

Pokud máte byť i jen trochu zájem zjistit, jak asi mohou vypadat fotografie, chtěl bych vám návštěvu výstavy Svět nevídaný skutečně vřele doporučit. Není nad vlastní zkušenost. Můžeme o výstavě samozřejmě číst, diskutovat a spekulovat, ale tak vlastní zkušenost, vlastní dojmy ani vlastní názor nezískáme.

Jak už jsem uvedl, vůči projektům podobné povahy jsem byl vždycky skeptický, nedůvěřivý a cynický. Protože jsem nevidomý úplně a od narození, nemám ani světlocit a nikdy jsem neměl, žádná výtvarná díla – a natož nějaké fotky – mě nikdy upřímně nezajímala, protože proč by z mého úhlu pohledu měla… Výtvarnou výchovu jsem během povinné školní docházky z duše nenáviděl a nejednou jsem si z ní odnesl pětku, často dokonce i na speciální Škole Jaroslava Ježka, protože jsem prostě za celou hodinu nebyl schopen vytvořit vůbec nic. Proto mi během života ani neprošlo rukama mnoho hmatových děl. Na zámcích, v muzeích, na výstavách, kde si bylo možné osahat sochy, dokonce i v zoo jsem v devíti případech z deseti jenom trpěl a vyhlížel, kdy už konečně budu moct odejít. Moje hmatové vnímání a zkušenosti s tyflografikou jsou tedy kdesi pod bodem mrazu.

Přesto jsem fotografiím na výstavě krásně rozuměl, a to nejen díky zvukovému popisu. Velké, výrazné a podstatné prvky některých fotek (lidské postavy, nosorožce, pušku, kterou drží v ruce člověk, vozík, fotbalový míč a další) jsem dokázal rozeznat na první dobrou i pouze vlastním hmatem a dedukcí. Právě díky zvukovým popisům mi pak ale bylo okamžitě jasné, co to mám zrovna pod prsty, a dokázal jsem si danou část fotky představit, možná skoro jako kdybych ji opravdu mohl vidět, i v těch případech, na které by mi samotné hmatové prohlížení nestačilo. Bylo to praktické uživatelské ověření toho, že celý koncept funguje a prostě dělá to, co má.

Takhle hluboký a působivý zážitek jsem rozhodně nečekal ani náhodou. Musím říct, že ještě teď, když píšu tento text, jsem z toho ohromený. Ani já jsem si nemyslel, že vytvořit něco takového tak, aby to bylo smysluplné a fungovalo to, je vůbec možné… Dokud nepřišel někdo, kdo nevěděl, že to nejde, a tak to udělal… ☺️

I přes jistý přetrvávající prostor ke zlepšení je tak podle mého názoru Svět nevídaný v současnosti prvním a jediným projektem v České republice, který to, co dělá, dělá dobře, funkčně a důstojně, a v neposlední řadě také doopravdy inkluzivně a přístupně, a to i v praxi, nejen na papíře. Abychom mohli libovolnou akci, kterou pořádáme, označit za inkluzivní či přístupnou, nestačí jen například zajistit dětský koutek nebo prostor pro odložení kočárku. To není to, co si odborníci představují pod výrazem přístupnost, je to jen elementární lidská slušnost. Pro zajištění přístupnosti pro všechny možné cílové skupiny, včetně uživatelů s handicapem, bohužel neexistuje jedno univerzální „one size fits all“ řešení.

Jak je z mého textu doufám patrné, je pro zajištění skutečné přístupnosti a univerzálního designu jakékoli fyzické akce potřeba zvážit, rozhodnout, navrhnout, implementovat a ošetřit daleko víc aspektů, často i do takových detailů, které bychom při prvotním zamyšlení možná nepředvídali. Canonu se to v případě této výstavy hmatových fotografií podle mě podařilo na jedničku. Sice možná zatím ještě s drobným minusem, ale pořád na jedničku. Pokud časem napraví ještě i ty nedostatky, které zatím zbývají, mohl by to dotáhnout i na jedničku s hvězdičkou. ☺️