Semináře počítačová gramotnost jako cesta k důstojnému zaměstnávání zrakově postižených: Oboustranně prospěšná zkušenost
Od časů, kdy jsem chodil na základní, a dokonce i na střední školu, už uběhl nějaký ten pátek. Za těch 16 let od základky, za půlku mého dosavadního života, se řada věcí změnila – některé k lepšímu, jiné možná k horšímu. Některé změny probíhají tak rychle, že si občas říkám, že je přestávám stíhat.
K těm pozitivním beze sporu patří skutečnost, že přibyla řada nových možností, jak více či méně úspěšně kompenzovat zrakový hendikep, které za nás neexistovaly: Máme nové asistivní technologie, jak hardwarové pomůcky, tak speciální programy, ty, které jsme měli už tehdy, urazily ve svém vývoji obrovský kus cesty kupředu, přístupnost (fyzická i digitální) už v povědomí veřejnosti přece jen není tak úplně cizím slovem. Neuvěřitelným způsobem vzrostlo využívání sociálních sítí, osobních blogů, diskuzních skupin, seminářů, přednášek a dalších osvětových aktivit určených široké veřejnosti. A především mezi samotnými lidmi s hendikepem je podle mě dnes daleko lepší povědomí o tom, jak možností, které máme, využít co nejvíc tak, abychom z osobního, studijního a později i profesního života dokázali vytěžit maximum.
Na vlastní kůži jsem se o svých předchozích slovech měl možnost přesvědčit 23. a 24. 6. 2022, kdy jsem se podílel na dvou seminářích nazvaných výstižně Počítačová gramotnost jako cesta k důstojnému zaměstnávání zrakově postižených, které uspořádalo Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity za finanční podpory Nadačního fondu Českého rozhlasu z výtěžku sbírky Světluška na dvou speciálních školách pro zrakově postižené v Praze – na Škole Jaroslava Ježka a na GOA (Gymnázium pro zrakově postižené a Střední odborná škola pro zrakově postižené).
Jak to probíhalo
Oba semináře byly rozdělené na úvodní – řekněme teoretickou – a praktickou část. V úvodní části představilo ve čtvrtek 5, v pátek dokonce 6 lektorů stručně náplň své práce s důrazem na to, jaké technické dovednosti jsou k jejímu vykonávání potřeba. Žáci se tak dozvěděli něco o tom, co obnáší práce:
- lektorky plzeňského Tyfloservisu a zároveň konzultantky pro studenty se specifickými potřebami na Západočeské univerzitě v Plzni v jedné osobě (Linda Albrechtová)
- firmy Transkript Online, která zaměstnává nevidomé přepisovatele a rychlopísaře a ti tak pomáhají neslyšícím v komunikaci s intaktní veřejností a která se zároveň podílela na zpřístupnění aplikace Psaní hravě, určené k výuce psaní na klávesnici všemi deseti hravou a zábavnou formou, tak, aby se s její pomocí mohli na klávesnici naučit psát i nevidomí, zcela samostatně a bez cizí pomoci, nebo v rámci školní výuky pod vedením pedagoga, protože, jak mi jistě dáte za pravdu, dovednost psát na klávesnici správně je jedním z klíčových předpokladů počítačové gramotnosti a tím i důstojného profesního uplatnění
- kontrolního posluchače (v podstatě korektora) audioknih a rozhlasových her (Jakub Kamberský)
- nebo práce testera a konzultanta přístupnosti, a to v rámci akademického subjektu, který se zaměřuje spíše na dlouhodobou osvětovou i konzultační činnost vůči široké veřejnosti (Lukáš Hosnedl – Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity), nadnárodní korporace (Adam Samec – Microsoft) i vnitrostátního orgánu veřejné moci (Vladimír Dvořák – VZP).
Samozřejmě byl už zde prostor na případné dotazy, a jak jsme s potěšením kvitovali, nebylo jich málo, jak z řad samotných žáků, kterým byly semináře primárně určeny, tak i pedagogů. Zdá se tedy, že se účastníci už v úvodu nenudili a naopak jsme je dokonce zaujali.
Ve druhé části jsme se pak rozdělili na jednotlivá stanoviště, mezi kterými mohli žáci podle libosti přecházet, limitováni jen vlastním zájmem a délkou semináře. U každého z nás si mohli vyzkoušet praktickou ukázku nebo konkrétní úkol typický pro práci daného lektora. Tak se například u Kuby mohli na vlastní uši přesvědčit, kolik chyb se jim podaří odhalit ve vystřižených ukázkách dosud nehotových zvukových děl, u Markéty pracovat s aplikací Psaní hravě, u Adama vytvořit základní jednoduchou webovou stránku v jazyce HTML a u mě ověřit, nakolik je, nebo není určitá webová stránka, kterou si mohli sami vybrat nebo navrhnout, přístupná s klávesnicí a s odečítačem obrazovky.
O této části samozřejmě můžu mluvit jen sám za sebe, ale i tak musím říct, že moje dojmy coby lektora byly maximálně pozitivní. Příjemně mě překvapil nejen zájem žáků o tématiku přístupnosti, ale především jejich živá diskuze (na moje stanoviště přicházeli účastníci oba dny ve dvojicích či trojicích), relevantní dotazy k věci a přehled v podobných souvisejících oborech a někdy i v oblastech, kterými se zabývám ve volném čase (možnosti hraní počítačových her poslepu) a které jsem v úvodní části semináře rozhodně neprezentoval. 😊 Koneckonců, i přístupnost či nepřístupnost počítačových her je pořád součást přístupnosti, a pro řadu zrakově postižených je to také důležité téma. Není v lidských silách jen věčně studovat a pracovat; relaxovat a bavit se je v životě zapotřebí úplně stejnou měrou. Jen nesmíme zapomínat na to, že některé formy zábavy mimo počítač, ve společnosti druhých lidí, taky nejsou k zahození. 😊
Známé i neznámé tváře + staré dobré alma mātrēs = nečekaný příliv nostalgie
O tom, co tyto semináře znamenaly pro jejich účastníky či ostatní lektory, pohádky ovčí babičky pochopitelně vyprávět nemůžu. Můžu se však podělit o to, co znamenaly pro mě, a udělám to rád, přestože to bude výzvou vpravdě héraklovskou. Ne snad proto, že bych nevěděl, co napsat, ale spíš proto, že dříve či později se budu muset zastavit. 😊
Na Škole Jaroslava Ježka i na Gymnáziu pro zrakově postižené jsem svého času strávil v součtu pěknou řádku let – chcete-li to přesně, tak čtvrtinu života, a navíc dost zásadní čtvrtinu. Proto jsem byl samozřejmě nesmírně zvědavý, koho ze svých bývalých učitelů budu mít to štěstí potkat, jestli si všimnu nějakých významných změn v uspořádání budov a jací studenti vystřídali ve školních škamnách s odstupem tolika let naši starou partu.
Jednotlivá setkání zde vyjmenovávat nebudu, protože jsem jednak nestihl promluvit se všemi učiteli, se kterými jsem chtěl, což mě mrzí, a jednak nechci vyvolat dojem, že někomu nadržuju víc než ostatním, nebo spíš že někteří z nich nadržovali mně. 😊 Každé z těchto setkání mě ale doopravdy zahřálo u srdce a bylo mi skutečnou ctí, tehdy i teď. Ne, nepíšu to proto, že je mi jasné, že řada z oněch nejmenovaných bude tahle slova číst. Píšu to proto, že se vždycky snažím říkat, co si myslím. Ne vždy to dost dobře jde, ale v tomto případě rozhodně ano!
Od začátku do konce, oba dny, jsem se cítil skoro jako doma, a ano, uvědomuju si, že ne všechny školní dny byly zality sluncem a dlážděny květy. Své oblíbené růžové brýle jsem dávno někde ztratil, nikdy jsem je už nenašel a nové jsem si nekoupil, protože by to v dnešní době a vzhledem k mé slepotě bylo jen vyhazování peněz oknem. Přesto bych chtěl touto cestou vyjádřit díky všem, kdo se o tak vstřícnou, přátelskou a vítající atmosféru zasloužili/y, počínaje okamžikem, kdy jsem bloudil po Loretánské a hledal důvěrně známý vchod v najednou tak cizím prostředí, které jsem za 16 let samozřejmě stačil dokonale zapomenout, a konče posledním pozdravem na stanici metra Nové Butovice. A pokud se snad ptáte, tak žádných významných změn v uspořádání budov jsem si nevšiml. To já jsem se změnil, nebo spíš my všichni.
V nejlepším je třeba přestat… Kdo vymyslel takovou blbost?
Jsem hrdý, že jsem se mohl podílet na tak smysluplné, prakticky zaměřené a podle mého soudu v České republice stále velice potřebné aktivitě. Suchých a nudných teoretických přednášek bez jakékoli vazby na realitu každodenního života jsme si už všichni jistě užili víc než dost, ať už jako děti či dospělí. Proto mě těší, že jsme uspořádali semináře, které zájemcům názorně předvedly, čím a jakým způsobem by se jednou mohli živit, a přitom ještě ani zdaleka nestačily pokrýt všechny dostupné možnosti.
Je samozřejmě hezké, potřebné a záslužné učit se, kdy proběhla bitva na Bílé hoře, kterou větou, klenoucí se nad propastí času jako záchranný trojúhelník, se nejvíc proslavil Pythagoras, nebo, v případě nevidomých a těžce zrakově postižených, jak správně chodit s bílou holí a nepřizabít se u toho, jak se podepsat tužkou bez zrakové kontroly či jaké je výchozí postavení prstů na základní řadě klávesnice. K čemu by nám ale všechny ty znalosti a dovednosti byly, kdybychom neměli určitou perspektivu, určitou naději, že je jednou dokážeme využít i prakticky, k něčemu smysluplnému a, jak zdůrazňuje už sám název těchto seminářů, především důstojnému?
Aniž bych se zde chtěl pouštět do rozboru možných příčin, musím jen v rychlosti připustit, že nalezení smysluplného, důstojného a adekvátně ohodnoceného zaměstnání je pro nevidomé stále mnohdy obtížnější, než by se nám líbilo, a že právě taková perspektiva a naděje mně a nejednomu mému kamarádovi a známému svého času výrazně chyběla. Proto věřím, že má něco do sebe dozvědět se, na čem jsem a jaké mám možnosti, promluvit si z očí do očí, nebo spíš z úst do uší, s lidmi, kteří už svou cestu labyrintem nejen zaměstnání nalezli, a snad se tímto způsobem nechat aspoň trochu inspirovat.
Děkuji tedy všem zúčastněným za tuto ojedinělou příležitost obohatit se navzájem napříč dvěma a více generacemi. Za těch 16 let od základky, za půlku mého dosavadního života, se řada věcí změnila – některé možná k horšímu, zato jiné rozhodně k lepšímu!
