Rudolf Volejník – Můj archiv a Eureka

Moje účast byla skromná a spíše odborná než osvětová a propagační. V době, kdy jsem pracoval na překladech k české verzi Eureky A4 jsem ještě neměl osobní počítač. Mým hlavním (a víceméně jediným) moderním elektronickým pomocníkem byl tehdy VersaBraille, přístroj na zpracování textu s dvacetiznakovým brailským řádkem. VersaBraille měl vlastní operační systém, takže jeho diskety měly jedinečný formát, který nebylo možné na jiných zařízeních přehrávat. Proto bych je mohl – i kdybych je v hloubi svého „nepořádku“ našel – jen stěží oživit.

O existenci Eureky A4 a potažmo firmy Robotron a inženýra Milana Hudečka jsem se poprvé dověděl někdy v druhé polovině roku 1989. Tehdy firma Robotron kontaktovala jednoho z mála legálních dovozců výpočetní techniky u nás – státní podnik Kancelářské stroje – s nabídkou na prodej Eureky A4 v Československu. V brněnské pobočce Kancelářských strojů byl průzkumem trhu pověřen pan Josef Jirsenský. S ním jsem se poprvé setkal ve středu 15. listopadu 1989 na půdě základní školy pro nevidomé v Brně. Představil tehdejší ředitelce školy Zdeňce Pliskové a několika dalším přítomným učitelům vizi osvobození českého nevidomého skrze zázračný počítač pana Hudečka z Austrálie. Přirozeně za poměrů, které toho dne ještě vládly, nemohl nikdo z nás nikomu nic slíbit – zvláště když jsme o produktu jen slyšeli.

Firma Robotron se na mne obrátila přímo na jaře roku 1990. Byl jsem požádán o pět věcí: o překlad všech komunikačních hlášek počítače; překlad návodu k obsluze; vyhotovení návodu k obsluze ve zvukové podobě (šlo o tzv. master-kazety, ze kterých se pak jednotlivé kopie návodu v Austrálii množily); vytištění předlohy návodu k obsluze (z tohoto výtisku se pořizovaly v Austrálii fotokopie černotiskového návodu); a poradenství v několika aspektech chodu počítače (např. volba vstupní brailské tabulky).

Firma Robotron mi poslala veškeré materiály na discích o rozměrech pětačtvrt palce a já se měl pustit do práce. Jenomže český úzkostlivý celník (zřejmě zapomenutý ještě z dob majorů Zemana, Hradce a Žitného) všechny disky propíchal, domnívaje se, že je tím nenávratně zničil. Na zlaté české ruce a mozky si však ani major Zeman nepřijde: Můj dobrý a spolehlivý kamarád ing. Šinkora všechna data z disků získal, a tak bylo možné dát se do práce. A ing. Šinkora pomohl ještě jednou: V té době nebylo totiž vůbec snadné něco v naší zemi kvalitně vytisknout – laserových tiskáren bylo jako šafránu a dostupných tiskových aplikací ještě míň. Přesto se mu podařilo na zařízeních České unie nevidomých a slabozrakých a s pomocí jejích technických pracovníků vytisknout nanejvýš kvalitní předlohu, ze které udělali v Austrálii reprezentativní manuál.

Největším problémem pro mne však bylo vyhotovení zvukové nahrávky manuálu. Bylo samozřejmě možné jej v bodovém písmu vytisknout na papír a číst z papíru. Jenomže to by se musel profesionální magnetofon ve studiu zastavovat po každé stránce, aby se vystřihlo zašustění způsobené obracením listu. Zbývala tedy jediná možnost – číst přímo z dvacetiznakového řádku VersaBraillu. Z řádku se dalo číst plynule nějakých 50 brailských stran bez přerušení, nicméně při každém přeskupení bodů (resp. překreslení řádku na dalších 20 znaků) tyčinky znaků slyšitelně cvakly. Nakonec jsme i tenhle problém se zvukařkou vyřešili: Položil jsem si VersaBraille na kolena, celý se zabalil do tlusté deky a mikrofon byl tak vysoko, že udušené cvakání znaků skoro vůbec „neslyšel“.
Svou Eureku A4 jsem používal až do příchodu Arie v roce 1996. Byla mi skvělým pomocníkem při práci i zábavě.

Navigace