Něco málo o příslušenství

Tiskárny

Prvními tiskárnami, které se pro tisk z Eureky začaly používat byly devítijehličkové tiskárny Consul z brněnské Zbrojovky. Byly docela velké a těžké, měly sériový port a umožňovali tisk na běžný i tzv. „traktorový“ papír formátu A4. Pomocí tečkových příkazů na nich bylo možné docílit tisku i dvojnásobně vysokých a dvojnásobně širokých písmen. Tuto možnost uvítali slabozrací uživatelé, kteří si mohli vytisknout potřebné tiskoviny ve velikosti, kterou byli ještě schopni „ukoukat“. Velmi brzy však byly tyto tiskárny vytlačeny menšími a lehčími devítijehličkovými tiskárnami Epson LX 400, a později 24 jehličkovými tiskárnami Epson LX 300 nebo LQ 100. Tiskárny Epson však už měly jen port paralelní. Proto se pro jejich připojení k Eurece používal tzv. sériově-paralelní převodník. Byla to plastová krabička o přibližných rozměrech 7 krát 5 krát 2 cm. Na jednu stranu z ní byl vyveden točený kabel zakončený sériovým konektorem RS 232 a na druhou stranu asi 40 cm dlouhý rovný kabel, zakončený konektorem LPT.

Devítijehličkové tiskárny měly dva režimy psaní. V režimu DRAWT byl tisk poměrně rychlý. Tiskací hlava psala při pohybu vpřed i vzad vždy jeden řádek textu. Takovýto text byl však jen „vytečkovaný“ a těžko čitelný.
Tisk v režimu NLQ (near letter quality) byl o poznání čitelnější. Trval však třikrát déle. Tiskací hlava tiskárny vytiskla, při pohybu směrem vpravo, první řádek textu, naprázdno se vrátila na začátek, jehličky se malinko snížily a celý řádek znovu vytiskly. Druhý řádek byl tištěn zprava doleva, načež se hlava opět naprázdno vrátila na pravou stranu, jehličky se opět nepatrně snížili a cestou zpět na začátek, druhý řádek dotiskly. Tím se zaplnila volná místa mezi tečkami DRAWT tisku a text tak byl mnohem lépe čitelný. Jehličkové tiskárny pak při tisku vydávaly poměrně hlasitý, i přes několikeré dveře slyšitelný, charakteristický zvuk.

Připojení telefonu

V souvislosti s připojením k telefonní síti byl zpočátku největší problém někde sehnat kabely s koncovkami RJ 11 a nějakou redukci pro připojení do tehdejší telefonní sítě. Telefony se tehdy připojovaly, v lepším případě pomocí čtyř-kolíkové vidlice, ale v mnoha případech ještě jen přichycením přívodního kabelu přímo pod šroubky v krabici telefonního vedení. Redukce se pak dělaly většinou „na koleně“.

Byla to vlastně tehdejší telefonní zásuvka na stěnu, na její zadní stranu byla přišroubovaná telefonní zástrčka/vidlice a z krabice vedl kabel s konektorem RJ 11. Uvnitř zásuvky bylo vše paralelně propojeno. Praktické použití pak spočívalo v tom, že se, po příchodu kamkoliv, ze zásuvky na zdi vytáhla přívodní vidlice od telefonu, místo něj se tam připojila vidlice redukce, do její zásuvky se zpětně vrátil telefonní přístroj a napevno zabudovaným kablíkem se připojila Eureka.

Externí klávesnice

Externích klávesnic bylo už tenkrát víc typů. Všechny vypadaly prakticky stejně jako ty dnešní. Samozřejmě bez zvláštních tlačítek pro ovládání médií, zapínání Bluetooth a podobně. Ty starší byly o trošku robustnější a některé typy měly vyšší spotřebu energie. Pro Eureku bylo nutné vybrat klávesnici typu XT nebo takovou, která měla přepínač přenášeného signálu XT/AT. Ten byl skrytý pod levou výklopnou nožičkou klávesnice a musel být přepnutý do polohy XT. Přepnutí do polohy AT bylo nutné v případě, že jsme ji chtěli používat při práci s PC.

Rozlišovač barev

K Eurece bylo možné zakoupit i rozlišovač barev. Byla to krabička o rozměrech zhruba 5 krát 5 krát 2 cm, na kousku kabelu, zakončeného pěti-kolíkovým DIN konektorem. Na její jedné straně bylo asi 1 krát 1 cm velké okénko. To obsahovalo 3 světelné filtry a vlastní zdroj bílého světla. Toto čidlo se přiložilo okénkem na věc, jejíž barvu jsme potřebovali zjistit a program v Eurece, který byl dodáván na samostatné disketě z dodaných dat, vypočítal konkrétní barvu. Tento rozlišovač však byl, na naše tehdejší poměry, nepřiměřeně drahý. Proto k nám byl přivezen pouze jeden kus na ukázku.