Josef Konečný

Já jsem se s Eurekou poprvé seznámil ještě v době, kdy, na rozdíl ode mě, mluvila pouze anglicky. Bylo to v Brně, na telefonní ústředně u Zdeňka Jelínka, kde nám ji předváděl sám autor, Milan Hudeček. Upřímně řečeno jsem tenkrát jejímu žvatlání vůbec nerozuměl, ale i tak na mě zapůsobila neskutečným dojmem, protože nám nabízela široké využití nejen pro zábavu, ale i pro praktický život.

Vlastní Eureku se mi podařilo získat už v květnu roku 1991 díky podpoře mého zaměstnavatele. A pak následovaly dlouhé hodiny prosezené nad klávesnicí. Učení s ní bylo relativně snadné, díky manuálu, který perfektně přeložil, zpracoval a na kazety načetl Rudolf Volejník. S takto komplexním a srozumitelným návodem jsem se snad od té doby už nikdy nesetkal.

Eureku jsem využíval naplno jak v soukromí, tak i v práci. A to především její základní funkce – textový editor, diář a telefonní seznam. Samozřejmě jsem propátral a vyzkoušel všechny její funkce, ale texťák s tiskárnou byly  na denním programu. Stovky dokumentů, ať už soukromých nebo pracovních, to bych na psacím stroji určitě neřešil.

V té době jsem pracoval na telefonní ústředně, díky čemuž jsem znal několik dalších telefonistů. Ti, jak si postupně Eureku také pořídili, mě často volali a vzájemně jsme si vyměňovali první zkušenosti. Po telefonu to však nebylo „to pravé ořechové.“ Proto jsem už v září roku 1991, pod hlavičkou základní organizace Společnosti nevidomých a slabozrakých, založil Eureka-klub. Tehdy to byl první kroužek tohoto druhu v republice. V něm jsme se jednou týdně scházeli, vyměňovali si zkušenosti a bádali nad dalšími tajemnostmi Eureky. Základní funkce jako hodinové, diář, telefonní seznam a podobné byly celkem srozumitelné. Horší to bylo například s překladačem Basicu, komunikacemi či telefonním modemem. Co to je, jak to funguje, jak to připojit do tehdejší telefonní sítě, Jaké kabely k tomu použít… Na běžném trhu nic takového ještě k dostání nebylo. Telefony se mnohdy připojovaly ještě přímo do krabice pod šroubky, v lepším případě pak čtyř-kolíkovou vidlicí do telefonní zásuvky. Koncovky typu RJ se teprve začínaly objevovat s postupným rozšiřováním faxů. Použitelné přípojné kabely jsme si proto různě upravovaly takříkajíc „na koleně“. Sám jsem jich tehdy upravil několik desítek.

V rámci Eureka-klubu jsme začátkem roku 1992, pod vedením Hanky Bubeníčkové, rozjeli také první kurz programování na Eurece. Díky němu jsem trochu nakoukl i do tohoto tajemného světa nul a jedniček, i když se ze mě programátor nikdy nestal. A když už někteří z nás začali vytvářet víc než jen učební prográmky, tak by bylo škoda se o ně nepodělit. Jednou z příležitostí k tomu byla možnost účasti v soutěži programování na Eurece, kterou jsme poprvé vyhlásili už v září téhož roku, v rámci druhého setkání příznivců Eureky při konání Hudební přehlídky zrakově postižených dětí „Tmavomodrý festival.“

A pak už se moje aktivity, zaměřené na využívání výpočetní techniky s úpravou pro nevidomé uživatele, rozjely naplno. Kurzy obsluhy Eureky pro žáky i učitele základní i střední školy pro nevidomé, využívání BBS, následný přechod na PC, desítky dalších elektronických pomůcek založených na bázi výpočetní techniky, které mi od té doby prošly rukama, 25 let pořádání doprovodných akcí Tmavomodrých festivalů, 12 běhů Agory, na jejímž organizování jsem měl tu čest se podílet, desítky skvělých lidí, které jsem díky tomu všemu poznal… Ano, i za to všechno vděčím Eurece A4, protože právě ona mě na začátek této cesty přivedla.

P.S. Ještě ji mám schovanou.

Navigace