Braillské displeje: 01 Braillský displej

Radek Pavlíček

Úvodem

Tato metodická příručka k možnostem využití braillských displejů nabízí čtenářům obecné informace o možnostech využití těchto zařízení jak pro vzdělávací, tak profesní účely. Stěžejní část této příručky je pak koncipována jako srovnání dostupných modelů na českém trhu. Takto pojatý metodický materiál poskytuje čtenáři informace o tom, jaké funkcionality braillské displeje uživatelům se zrakovým postižením v roce 2020 nabízejí a které aspekty by měl uživatel zvážit při výběru konkrétního modelu.

Příručka nepřímo navazuje na analogický počin z roku 2009 (více viz Srovnání braillských řádků 1.3 z roku 2009).

Tato verze kromě aktuálních informací, poplatných době jejího vzniku, přináší zcela nový koncept srovnání, který více diskutuje praktické využití těchto zařízení a jejich možnosti při vzdělávání a zvyšování počítačové gramotnosti nevidomých uživatelů.

Je evidentní, že od roku 2009 se nabídka braillských displejů značně proměnila, a co byla tehdy výjimečná novinka, to je dnes již běžným standardem. Zařízení samotná žádnou revoluční změnou neprošla, neboť používají stále stejný způsob zobrazování bodového písma. V současné době můžeme sledovat dva trendy využití braillských displejů, které se toto srovnání pokouší zmapovat a popsat – využití bodového písma při profesionální práci a při komunikaci s mobilními zařízeními.

Braillský displej

Braillský displej, (též hmatový displej, často též označován jako braillský řádek), je v současné době zařízením, které umožňuje výstup, ale dnes běžně i vstup, Braillova písma při komunikaci s počítačem nebo mobilním zařízením, a spadá tedy do třídy terminálových zařízení. Nutnou podmínkou pro funkčnost braillského vstupu a výstupu při komunikaci s připojeným zařízením je přítomnost asistivní technologie (obvykle odečítače obrazovky), která vstup a výstup v Braillově písmu na připojeném zařízení dovede adekvátním způsobem zpracovat.

Základní popis

Braillský displej, prakticky bez výjimek na českém trhu, je opatřen zobrazovačem, jenž dovoluje zobrazit jeden řádek textu v Braillově písmu. Délka tohoto řádku se liší podle toho, jakému účelu je zařízení určeno, přičemž se můžeme setkat s řádky o délce 12 až 80 znaků.

Nejrozšířenější 40znakový displej má tvar plochého, protáhlého kvádru se zobrazovačem umístěným na vrchní straně. Při spolupráci se stolním či přenosným počítačem je nejpraktičtější umístit takové zařízení před jeho klávesnici. Kapesní displeje, které můžeme rozměry připodobnit k mobilním telefonům s větší úhlopříčkou, jsou praktické v kombinaci s mobilními zařízeními, neboť takové displeje opatřené braillskou hardwarovou klávesnicí mohou být pro uživatele pohodlnější než ovládání a psaní přímo na dotykovém displeji mobilního zařízení nebo na bezdrátové hardwarové klávesnici.

Na vrchní a přední straně braillského displeje se nachází řada ovládacích prvků, které lze rozdělit do dvou kategorií. V prvé řadě jsou to prvky, jimiž ovládáme co a jak má být zobrazeno. Do druhé kategorie patří prvky sloužící k ovládání připojeného zdrojového zařízení a zadávání braillského vstupu. Možnosti takového ovládání se liší v závislosti nejen na samotném braillském displeji, například má-li zabudovanou klávesnici pro vstup Braillova písma, ale i na možnostech připojeného zařízení, čímž je myšleno zejména to, se kterým odečítačem obrazovky braillský displej aktuálně spolupracuje.

Braillský displej se obvykle nabíjí přes USB port, který může sloužit i pro přenos dat mezi odečítačem a displejem, avšak je praktičtější, i s ohledem na mobilní zařízení, využívat zabudované rozhraní Bluetooth, kterým displeje, až na výjimky, disponují. S tím je spojena další důležitá vlastnost braillských displejů, a tou je zabudovaný akumulátor zajišťující energii, potřebnou pro bezdrátový přenos dat a pro zobrazování Braillova písma na samotném zobrazovači.

Některé braillské displeje jdou v autonomii ještě dále a stávají se nezávislými multifunkčními zařízeními, která dovolují např. pořizovat poznámky bez ohledu na to, zda displej ve skutečnosti je či není k nějakému dalšímu zařízení připojen.

Historie

První pokusy vyvinout počítačový displej a tiskárnu pro Braillovo písmo se datují na přelom 60. a 70. let 20. století. V souvislosti s touto výzkumnou činností během následujících 20 let bylo uděleno několik zásadních patentů, které de facto určily podobu dnes běžně dostupných braillských displejů.

Vývoj probíhal na několika místech současně, přičemž lze sledovat dvě linie – americkou a evropskou. Pro naši republiku místně jsou bližší německé a nizozemské společnosti, vyrábějící braillské displeje nebo jejich komponenty. Ty si svoji mezinárodní pozici upevnily již v 80. letech a dodnes jsou významné, což dokazuje např. Společnost Metec AG, jakožto osvědčený dodavatel braillských zobrazovacích modulů.

Z počátku vývoje uveďme příklad Ing. Klause-Petera Schönherra, který si nechal patentovat technologii pro zobrazování Braillova písma již v polovině 70. let a jehož snaha byla oceněna cenou Louise Brailla v roce 1980. V Československu se braillské displeje začaly objevovat od druhé poloviny 80. let včetně například přenosného zápisníku Versabraille II společnosti Telesensory, jenž byl vybaven 20znakovým braillským řádkem.

Od počátku se jednalo o přenosná zařízení vybavená akumulátorem, avšak jejich fyzické parametry požadavkům na mobilitu z dnešního pohledu příliš neodpovídaly. S počítačem musely být propojeny vždy sériovým/paralelním datovým kabelem, případně komunikovali díky speciální kartě připojené v počítači. Jelikož v polovině 90. let cesta ke zpřístupnění počítačů vedla primárně přes konzolové operační systémy, jako byl MS-DOS, postačovalo většinou pro základní použití na braillském displeji zrcadlit standardní textový výstup.

I když v té době byly braillské displeje v nabídce českých prodejců běžně k dispozici, jejich pořizovací cena byla natolik vysoká, že se jednalo o příslušenství mezi uživateli nepříliš rozšířené. Přestože systém státních příspěvků na kompenzační pomůcky byl v té době nastaven poměrně benevolentně a bylo hrazeno až plných 100% jejich pořizovací ceny, muselo být rozhodnutí uživatele pořídit si braillský displej pečlivě odůvodněné.

S přechodem na grafická uživatelská rozhraní, jako byly MS Windows, se postupně ustálila současná koncepce kombinování hlasového a braillského výstupu z jednoho odečítače obrazovky. Po roce 2000 se staly obvyklými displeje, které byly již mobilní v tom smyslu, že měly vestavěný akumulátor či uměly využívat napájení z portu USB sběrnice. Jednalo se ale stále o zařízení poměrně rozměrná, jež v nejlepším případě byla rozkládací, tudíž jejich přeprava byla snadnější. I když v té době došlo díky zvýšení dostupnosti využívaných technologií ke snížení ceny oproti minulé dekádě přibližně na polovinu, byly standardní ceny zhruba v hladině kolem 150 000 Kč.

Poslední dekáda, tedy rok 2010 a dále, byla díky dalšímu pokroku ve vývoji technologií ve znamení zmenšování rozměrů na skutečná mobilní zařízení a uvedení kapesních displejů s délkou řádku do 24 znaků. Samotné mobilitě těchto zařízení napomohlo i to, že bezdrátové rozhraní Bluetooth se stalo de facto standardem pro připojování braillských displejů. Zvýšení produkce a používání standardizovaných součástek, zejména soustředění výroby zobrazovacích elementů pouze pod několik firem, vedlo k dalšímu poklesu cen, kdy 40znakový displej lze v současné době pořídit v ceně pod 100 000 Kč a to i přesto, že tato zařízení získala nové možnosti využití, od možnosti zápisu Braillova písma skrze zabudovanou klávesnici až po autonomní vestavěné funkce zápisníku.

Legislativní vymezení

Braillský displej nachází své uplatnění jako součást zavedených počítačových sestav klasifikovaných jako kompenzační pomůcky na bázi informačních technologií, tak i jako samostatná kompenzační pomůcka. Jak je uvedeno dále, je braillský displej právoplatnou kompenzační pomůckou, neboť dovoluje vnímat hmatem zobrazovaný text v kontextu jednoho řádku tak, jako by byl zobrazen vizuálně, což může mít svůj důležitý význam.

Zákon 329/2011 Sb. zavádí pojem zvláštní pomůcky, kde na pomůcku, jako je braillský displej, žadatel může ve standardním režimu získat příspěvek ve výši 90% celkové částky ceny zařízení, což vyplývá z faktu, že cena braillského displeje je vždy vyšší než 10 000 Kč. Tuto spoluúčast je možno snížit, avšak je nutno doložit příjmy žadatele a osob s ním posuzovaných. I tak musí povinná spoluúčast být minimálně 1 000 Kč. Někdy je tak výhodnější hledat jiné cesty, jak nezanedbatelný doplatek uhradit, např. formou sponzorského daru či nadačního příspěvku.

Zákon 329/2011 Sb. spolu s vyhláškou 388/2011 v platném znění stanovuje pro osoby s těžkým zrakovým postižením tyto dvě kategorie pomůcek, které nejlépe odpovídají zařazení braillských displejů:

II. 1.b) digitální zápisník pro zrakově postižené s hlasovým výstupem nebo braillským displejem

Vzhledem k tomu, že některé braillské displeje mají autonomní funkce a mohou samostatně sloužit jako zápisník, mohou být teoreticky zařazeny do této kategorie, avšak je zde adekvátní si představit spíše plnohodnotný zápisník, jako je níže testovaný Orbit Reader 20 nebo dříve prodávaný PacMate Omni. Na pomůcku takto klasifikovanou dosáhne žadatel s jakýmkoli těžkým zrakovým postižením dle výše uvedeného zákona, proto tato kategorie je spíše primárně určena pro přenosné počítače vybavené odečítačem obrazovky, které mohou být následně dovybaveny braillským displejem formou příslušenství. Cena braillského displeje může být ovšem dosti disproporční a mnohem vyšší než u samotného přenosného počítače, proto je vždy lepší o něj žádat pod jinou kategorií.

II. 2.e) braillský displej pro nevidomé

Jedná se o formálně správnou kategorii, skrze níž by o pomůcku typu braillský displej mělo být primárně žádáno. Žadatel musí mít úplnou či praktickou nevidomost, což ověří v rámci žádosti posudkový lékař. Tato kategorie tedy není určena slabozrakým nebo těm, kteří mají ztrátu vidění pouze na jednom oku.

Kromě vyplnění příslušného formuláře pro žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku a doložení všech žádaných dokladů je vhodné k žádosti přiložit i průvodní dopis, v němž je uvedeno zdůvodnění, proč žadatel o pomůcku, v tomto případě braillský displej, žádá a proč si vybral daný model. Ve výběru nejvhodnějšího zařízení a při jeho následném zdůvodnění čtenářům může posloužit mimo jiné i tato metodická příručka.

Braillský vs. hlasový výstup

Odečítače obrazovky svůj komentář k tomu, co se děje na obrazovce a na co má být soustředěna pozornost uživatele, umožňují poskytovat v zásadě ve dvou formách – skrze hlasový výstup a skrze výstup na braillský displej. Tato dvojkolejnost má své opodstatnění ve stylu práce, který se uživatel od uživatele může lišit a to jak z důvodu stavu jeho smyslového postižení, kdy se kombinuje zrakové postižení se sluchovým, tak z důvodů profesních, kdy jiné potřeby má zrakově postižený student matematicko-fyzikální fakulty či člověk používající počítač pouze pro komunikaci a přístup k informacím.

Důležitými otázkami, které při diskuzi o využití braillských displejů vyvstávají, jsou:

1. Proč všichni uživatelé se zrakovým postižením nevyužívají braillský displej?
2. Proč uživatelům se zrakovým postižením nedostačuje jen hlasový výstup?

Prvním faktorem, který hraje svou roli, byť nikoli tolik významnou jako v minulosti, je pořizovací cena takového zařízení, kdy je na zvážení uživatele, zda pro styl jeho práce je braillský displej nepostradatelný nebo zda si vystačí s hlasovým výstupem.

Nezřídka se stává, že uživatel, který začne využívat odečítač obrazovky z důvodu horšícího se zraku a který se tak stává i potencionálním uživatelem braillského displeje, neumí Braillovo písmo číst a existuje zde pravděpodobnost, že se ho nebude schopen naučit v potřebném rozsahu. Takový uživatel je poté výhradně odkázán na hlasový výstup.

Hlasový výstup je efektivní v případech, kdy odečítač obrazovky uživateli komentuje dění na obrazovce způsobem, jenž je pro mluvenou řeč vlastní, což se týká i předčítání různých dokumentů od krátkých textových zpráv až po delší články či knihy.

Je-li ovšem nutno se v obsahu vracet nebo získávat další podrobnosti, nastává jistý diskomfort, kdy uživatel musí efektivně instruovat odečítač obrazovky tak, aby mu poskytl informace se žádanou podrobností a v míře, kterou je schopen v danou chvíli pojmout – počínaje matematickými a chemickými vzorci, přes zdrojové kódy programů či webových stránek, a konče u činností jako je korektura pravopisu a gramatiky či práce s textem v cizím jazyce.

V těchto případech má braillský displej nezanedbatelnou převahu nad hlasovým výstupem, protože navigace v obsahu pomocí braillského displeje je jasně daná jeho rozměry a tlačítky pro posun a podrobnost výstupu je vždy na úrovni znaků, kdy navíc pohyb v rámci zobrazeného úseku na displeji je flexibilní a přirozený. Pohyb v obsahu s hlasovým výstupem je věc sice běžná, ale pomalejší a abstraktnější. Nehledě na situaci, kdy sám uživatel má hlasitě předčítat určený text, což se bez braillského displeje realizuje skutečně obtížně.

Praktické použití

Jak již bylo zmíněno dříve, braillský displej je velkou výhodou pro ty uživatele, kteří pracují s textem a je pro ně důležité, jak přesně je text psán, ať již z hlediska pravopisu či na úrovni syntaxe, což oceňují zejména překladatelé a programátoři.

Vnímání textu v jeho přirozené formě, tedy na úrovni jednotlivých znaků, je ovšem velmi významné i při vzdělávání a získávání gramotnosti, neboť žák při vnímání Braillova písma získává běžnou schopnost text přirozeně číst a vnímat jeho původní psanou podobu. Člověk se zrakovým postižením, který byl vzdělávaný jednostranně pouze pomocí hlasového výstupu nebo nepřichází pravidelně do styku s textem v Braillově písmu, může v extrémních případech psát “jak mluví a slyší”. Trpí tak nejen pravopis, kdy takový člověk používá např. fonetickou podobu slov, ale i větná stavba, která je u mluveného slova méně formální.

Nedodržování zvyklostí při úpravě textu, jako je smysluplné členění textu do řádků a odstavců, je dalším typickým projevem, jenž si uživatel při používání braillského displeje uvědomí mnohem jasněji, než když pracuje výhradně s hlasovým výstupem.

Cesta, která vede od dokumentu v jeho digitální podobě na braillský displej, popř. opačně z braillské klávesnice do dokumentu, je poměrně zřejmá. Odečítač obrazovky používá tzv. braillské tabulky, v nichž jeden znak vybraného kódování (např. Unicode) je popsán kombinací bodů v Braillově písmu.

Tento proces transformace textu ovšem selhává v případech, kdy nemohou být v Braillově písmu zobrazeny znaky v poměru 1:1, tj. jeden znak na obrazovce ku jednomu znaku na braillském displeji. Aby tento poměr pro základní aplikace a použitá kódování byl zachován, pro potřeby počítačového zpracování Braillova písma byl standardní šestibod (64 různých znaků) rozšířen na osmibod (256 znaků).

Tím se např. vyřešilo zobrazování velkých písmen, neboť česká šestibodová braillská norma rozlišuje malá a velká písmena na základě speciálních prefixových znaků – prefix bodem 6 měnící bezprostředně následující písmeno na velké a prefix body 5,6 měnící následující skupinu písmen na velká až do konce slova. Osmibodová braillská norma označuje písmeno velkým tak, že se do znaku přidá bod 7, čímž je zachován poměr 1:1. Podobně se to má s číslicemi.

Existují ovšem případy (zejména odborné texty), u nichž se běžná vizuální podoba liší natolik od braillského provedení, že je nutno používat aplikace speciálně k tomu určené. Ty zaručují především korektní zobrazení na braillském displeji dle braillských norem. Často v těchto případech jednomu vizuálnímu znaku odpovídá více znaků v Braillově písmu, resp. daný znak s prefixem. Někdy je situace komplikována ještě tím, že vizuální zápis není striktně lineární (např. zápis zlomku) a musí být do lineární podoby, vyžadované Braillovým písmem, následně převeden. Konec konců toto prostorové uspořádání zápisu není vždy vlastní ani jednoduchému vizuálnímu zobrazení textu v počítači – prostý text (.txt) či formátovaný text (.rtf).

Čtení a psaní symbolických zápisů v digitální podobě je problematika poměrně komplikovaná, jež nemá bohužel univerzální řešení. Důvodem jsou historické a další konsekvence vedoucí k různým přístupům k zapisování matematických a jiných symbolických zápisů. Pro prezentaci studijních a odborných textů muselo být dříve využito výhradně braillského tisku nebo zapisování na mechanickém braillském psacím stroji. To s sebou nese známé nevýhody tištěných textů: od zdlouhavého vyhledávání, až po nemožnost editace.

V současné době zobrazování symbolických zápisů na braillském displeji je věc relativně dobře realizovatelná, je ovšem nutno si zvolit správnou aplikační platformu, která odpovídá potřebám uživatele. Jako nejperspektivnější se jeví řešení založená na značkovacím jazyce MathML, neboť symbolické zápisy v tomto formátu jsou přenositelné mezi různými prostředími. Lze je například zobrazit a editovat v editoru Lambda. Ten je schopen zobrazovat dokumenty na braillském displeji v požadované braillské normě a editovat je.

Problematiku v digitálním zpracování symbolických zápisů určených pro zobrazení na braillském displeji diskutuje prezentace věnující se návrhu české národní osmibodové normy. Na tomto místě je vhodné podotknout, že pro správnou funkčnost je nutná spolupráce mezi aplikací a odečítačem obrazovky, jenž se primárně stará o komunikaci mezi počítačem a braillským displejem. V praxi to znamená vybavit odečítač obrazovky převodními braillskými tabulkami, eventuálně dalšími komponentami, které na braillském displeji korektní zobrazení matematických a jiných zápisů zajistí.

Obsah příručky

1. Braillský displej
2. Výrobci a distributoři
3. Testované braillské displeje
4. Konstrukce
5. Hmatový výstup a signalizace
6. Ovládání a braillský vstup
7. Podpora a funkce
8. Využití brailleských zobrazovačů při vzdělávání nevidomých, příklady dobré praxe
9. Souhrn